Zálohování obalů, které nejsou opakovaně použitelné, pochopitelně vede k tomu, že je spotřebitel nucen tyto obaly vracet k recyklaci zpět do obchodu, zatímco dnes občané odpad z těchto obalů třídí pouze dobrovolně do kontejnerů poblíž bydliště. Tento způsob motivace občanů k recyklaci však není až o tolik účinnější, jak se někdy uvádí. Například u nás je dnes dobrovolně k recyklaci vytříděno okolo 50% plastových a okolo 70% skleněných obalů od nápojů. Co je však důležité dobrovolné třídění těchto obalů každým rokem o několik procent roste. Ostatně v sousedním Rakousku je dnes takto dobrovolně vytříděno okolo 90% nápojových obalů. Podle zahraničních zkušeností je dobrovolným tříděním možné bez problémů dosáhnout okolo 70 až 80% recyklace nápojových obalů, zálohováním pak až 90%. Z tohoto hlediska je zálohování jistě o něco účinnější. Z hlediska celkové recyklace obalového odpadu však již zálohování tak velký význam nemá. V České republice se dnes ročně recykluje okolo 500 tisíc tun obalového odpadu. Zavedení záloh například na PET lahve by zřejmě tuto recyklaci zvýšilo přibližně o dalších 20 tisíc tun, tedy o poměrně nevýrazná čtyři procenta. Ovšem došlo by k tomu za cenu vysokých nákladů a nepohodlí pro spotřebitele. Významnou nevýhodou zálohování je totiž jeho organizační a technická náročnost. Zatímco náklady na celý tříděný sběr obalového odpadu u nás dnes představují okolo jedné miliardy korun ročně, náklady na samotné zálohování nápojových obalů jsou odhadovány na částku v rozmezí jedné až dvou miliard. Z čistě ekonomického hlediska by tedy zálohování PET obalů znamenalo zvýšení recyklace o tři až čtyři procenta při zvýšení nákladů recyklace o sto až dvě stě procent. Oproti tomu jen zvýšení účasti obyvatel na recyklaci ze současných 60-70% občanů, kteří dnes u nás třídí odpad, na v Evropě běžně dosahovaných 80% by bez jakýchkoli dalších investic znamenalo zvýšení množství recyklovaného odpadu téměř o čtvrtinu, tedy o 25%. Efektivní řešení problematiky odpadu proto není v zálohách, ale v neustálé výchově občanů k třídění odpadu, což v neposlední řadě znamená jejich výchovu k odpovědnosti vůči životnímu prostředí jako celku. Česká republika již dnes dosahuje v EU nadprůměrných výsledků třídění odpadu, mimo jiné i proto, že potravinářský průmysl již deset let spolufinancuje projekty výchovy k třídění odpadu na školách či propagaci třídění všemi způsoby včetně jeho televizní propagace. Již v současnosti ČR patří mezi přední státy EU v třídění plastů a díky tomu i mezi státy s nejmenším množstvím nerecyklovaného, tj. spalovaného či skládkovaného obalového odpadu. Přitom skutečný rozvoj třídění u nás trvá teprve pět let, na rozdíl od ostatních států EU, kde výchova obyvatel k třídění probíhá let deset a více. Lze tedy právem očekávat, že během několika let dosáhneme maximální možné recyklace odpadu na základě dobrovolné účasti spotřebitelů na třídění. Výchovou a propagací toho můžeme snadno dosáhnout bez nutnosti používat spotřebitele obtěžující zálohy, které by ho nutily rozlišovat odpad na ten, který má vrátit do obchodu a ten, který má odhodit do barevných kontejnerů ve své ulici. V neposlední řadě tím zachováme recyklaci odpadu efektivní, tak jako je dnes, kdy recyklace jedné lahve nás stojí mezi 8 až 15 haléři podle typu lahve, zatímco v SRN v zálohovém systému stejná recyklace stejné lahve stojí mezi 2 až 3 korunami, tedy dvacetkrát více.